—

rozhodl, že je jejich žaloba přípustná;

—

zrušil napadená rozhodnutí v rozsahu, v němž nepřijímají konečné stanovisko k existenci oznámených skutečností spočívajících v psychickém obtěžování;

—

uložil žalovanému, aby každému z nich zaplatil částku určenou ex aequo et bono na 5 000 eur jako náhradu nemajetkové újmy způsobené překročením přiměřené lhůty, navýšenou o úroky z prodlení do úplného zaplacení;

—

uložil žalovanému, aby každému z nich částku zaplatil určenou ex aequo et bono na 100 000 eur jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřijetím konečného stanoviska k existenci oznámených skutečností spočívajících v psychickém obtěžování, navýšenou o úroky z prodlení do úplného zaplacení;

—

uložil žalovanému náhradu nákladů řízení.

1.

První žalobní důvod vychází z porušení povinnosti poskytnout pomoc a článku 24 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) z důvodu, že orgán Parlamentu oprávněný k uzavírání pracovních smluv tím, že nepřijal konečné stanovisko k existenci oznámených skutečností spočívajících v psychickém obtěžování, nesplnil svou povinnost poskytnout pomoc, kterou musí dodržovat.

2.

Druhý žalobní důvod vychází z nesplnění povinnosti jednat s náležitou péčí a porušení zásady řádné správy, jakož i z porušení práva na důstojnost a článků 1 a 31 Listiny základních práv Evropské unie z důvodu, že orgán Parlamentu oprávněný k uzavírání pracovních smluv tím, že nepřijal konečné stanovisko k existenci oznámených skutečností spočívajících v psychickém obtěžování, porušil zásadu řádné správy a nesplnil svou povinnost jednat s náležitou péčí, a porušil tak právo žalobců na lidskou důstojnost.