—

Podle žalobkyň se článek 101 SFEU nevztahuje na spoluúčast společnosti, která se neúčastní dohody, jež omezuje nebo narušuje hospodářskou soutěž. Kritérium uplatněné Komisí bylo podle nich v každém případě nesprávné a vztahovalo se k příliš široké škále jednání, které není dostatečně úzce spojené s protiprávním jednáním. Mají za to, že na jednání žalobkyň se nevztahuje kritérium týkající se usnadnění přijaté žalovanou. Žalobkyně konkrétně tvrdí, že zjištění, že žalobkyně usnadnily výměnu informací, nemá žádný skutkový základ a že žalovaná neuvedla žádný příklad, ve kterém by žalobkyně usnadnily takovou výměnu. To platí podle žalobkyň rovněž pro posouzení jednání ve vzájemné shodě. Tvrdí, že pokud jde o manipulaci s jenem LIBOR, Komise uznala, že jen jedna z obou bank věděla o zapojení ICAP. Žalobkyně tak tvrdí, že ICAP neusnadnila jednání dotčených bank. Kromě toho pokud jde o tato porušení právních předpisů, protisoutěžní jednání začalo podle žalobkyň dříve, než ICAP začala údajně usnadňovat toto jednání.

—

Žalobkyně uvádějí, že banky byly obchodními partnery při úrokových derivátech jenu, a proto věděly o vzájemných obchodních pozicích a zájmech. Mají tudíž za to, že důkaz Komise předložený na podporu argumentu, že ICAP věděla o oboustranném porušování, nemá žádný následek a je nejednoznačný a zavádějící. Žalobkyně kromě toho tvrdí, že přístup Komise předpokládá, že žalobkyně věděly o protiprávním jednání bank a že jednaly protiprávně až do ukončení protiprávního jednání oběma bankami, aniž by předložila jakýkoli důkaz o tom, že žalobkyně věděly o protiprávním jednání bank.

—

Podle žalobkyň vedla Komise smíšené řízení pro řešení sporů, v němž se rozhodnutí o řešení sporu z prosince 2013 vztahovalo také na ICAP tím způsobem, že její úloha společnosti, která usnadnila protiprávní jednání, v něm byla podrobně popsána. Tvrdí, že od této doby již Komise nemůže tvrdit, že je nezaujatá v případě ICAP.

—

Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu právní jistoty tím, že uložila pokuty, které překračují běžné nominální pokuty. Jedná se podle nich o odklon od její rozhodovací praxe. Žalobkyně kromě toho tvrdí, že Komise porušila pokyny ke stanovení pokut tím, že odmítla použít hodnotu jejích prodejů jako základ pro stanovení pokuty, náležitě nespecifikovala metodu, kterou uplatnila pro výpočet pokuty a neodůvodnila tato východiska z hlediska její předchozí rozhodovací praxe. Kromě toho podle žalobkyň porušila Komise zásadu rovného zacházení tím, že zacházela se žalobkyněmi odlišně, než by zacházela s jakýmkoli jiným zprostředkovatelem obviněným z usnadnění stejného protiprávního jednání za obdobných okolností. Tvrdí, že Komise s nimi zacházela jako s bankami, které se dopustily protiprávního jednání, zatímco ony byly obviněné jen z usnadnění tohoto jednání. Uvádějí, že v důsledku toho jsou uložené pokuty zcela nepřiměřené a Komise tak porušila zásadu proporcionality.