Žaloba podaná dne 7. března 2006 – Komise Evropských společenství v. Italská republika

(Věc C-132/06)

(2006/C 108/18)

Jednací jazyk: italština

Účastníci řízení

Žalobkyně: Komise Evropských společenství (zástupci: E. Traversa a M. Afonso, zmocněnci)

Žalovaná: Italská republika

Návrhová žádání žalobkyně

Žalobní důvody a hlavní argumenty

Komise připomíná existenci dvojí povinnosti uložené členským státům zákonodárcem Společenství: posledně uvedené musí přijmout nejenom veškeré zákonodárné akty vnitrostátního práva nezbytné k provedení šesté směrnice o DPH, ale také veškerá opatření správní povahy nezbytná k zajištění dodržování povinností vyplývajících z téže směrnice osobám povinným k DPH, především povinnosti zaplatit daň dlužnou v důsledku zdanitelných plnění uskutečněných během jednoho daňového období. Harmonizace DPH zavedená zákonodárcem Společenství by byla zbavena smyslu a veškerého praktického využití, pokud by vnitrostátní daňové úřady nebyly povinny provést účinné ověření a kontrolu určenou k zajištění „stejného vybírání daně ve všech členských státech“, jak to upřesňuje čtrnáctý bod odůvodnění šesté směrnice.

Pravidla zavedená články 8 a 9 italského zákona č. 289/2002 daleko překračují prostor pro správní uvážení udělený zákonodárcem Společenství členským státům. Italský stát totiž namísto zaměření této posuzovací pravomoci na zvýšení účinnosti daňových kontrol provedl výše uvedeným zákonem skutečné obecné, indiferentní a preventivní vzdání se jakékoli kontrolní a ověřovací činnosti v oblasti DPH a porušil tak přímo ustanovení článku 22 šesté směrnice a tím i obecnou povinnost vyjádřenou v článku 2 podrobit DPH veškerá zdanitelná plnění. Italský zákonodárce poskytl všem osobám povinným k DPH v jeho daňové pravomoci možnost zcela vyloučit v po sobě jdoucích daňových obdobích možnost jakékoli daňové kontroly. Daňový poplatník může získat toto značné zvýhodnění tak, že zaplatí paušální částku, jež nemá již nic společného s DPH, která byla splatná z ceny dodávek zboží nebo poskytnutí služeb uskutečněných osobou povinnou k dani v průběhu dotyčného daňového období.

Toto radikální „oddělení“ daňového dluhu počítaného podle běžných pravidel DPH a částky k zaplacení za účelem využití „condono tombale“ [uhrazení starých daňových dluhů paušální platbou, dále jen „amnistie tombale“] je zvláště patrné, jestliže osoba povinná k dani zcela opomenula podat daňové přiznání. Daňový poplatník může svoji situaci uvést do souladu s právem pro každé roční daňové období zaplacením částky 1500 eur pro fyzickou osobu nebo 3000 eur pro společnost. Podobná neexistence jakékoli vazby se zdanitelným základem uskutečněných (a nepřiznaných) plnění charakterizuje také mechanismus „amnistie tombale“, který se uskutečňuje podáním dodatečného daňového přiznání. Částka dlužná daňovým poplatníkem, který zamýšlí použít tento mechanismus, se vypočítá pomocí procenta (2 %) použitelného na DPH, jež by byla dlužná z dodávek zboží nebo z poskytnutí služeb uskutečněných v průběhu každého daňového období (nebo na DPH z nákupů, neprávem odečtené v průběhu téhož období).

Toto preventivní a obecné vzdání se jakékoli ověřovací činnosti může vést k vážným narušením řádného fungování společného systému DPH. Má zejména za důsledek narušení zásady daňové neutrality, která brání tomu, aby bylo s hospodářskými subjekty, jež uskutečňují tatáž plnění, zacházeno rozdílně s ohledem na vybírání DPH. Jakákoliv výjimka z pravidla o účinném uplatňování a vybírání DPH se totiž projevuje jednak vážnou újmou ke škodě jak italských podniků, tak podniků z jiných členských států, které podléhají běžnému režimu daně z přidané hodnoty, a jednak vážným zásahem do zásady „poctivé hospodářské soutěže“ na společném trhu, uvedené ve čtrnáctém bodu odůvodnění šesté směrnice.

(1)  Úř. věst. L 145, 13.6.1977, s. 1.